(1)

Jendovi už dávno nebylo tak zle. Věřil, že po operaci žlučníku bude mít klid, ale teď se ty nepříjemné stavy vrátily.
Kdyby byl doma, vzal by si helicid a za chvíli by o ničem nevěděl, ale jemu se to málokdy stávalo doma. Nejčastěji ho to potkávalo při návštěvě příbuzných, které se kvůli tomu snažil nenavštěvovat vůbec. Věděl, že ten úkol dnes nezvládne, ale nemohl se vyhnout. Kdyby to vzdal, mohlo to pro něj mít dalekosáhlé důsledky.
Snažil se všelijak prohýbat, aby těm nepříjemným pocitům unikl, ale nebyl příliš úspěšný. Už jen minuty ho dělily od setkání s rakouským rentiérem Linkem. Nevěděl o něm zhola nic. Jen to, že nebude nejmladší, protože mu poslal ručně psaný dopis. A vysoký sociální standart přisuzoval faktu, že vlastnil sportovní vůz MGA z roku 1961. Linke si Jendu našel v ročence milovníků veteránů a rozhodl se mu svěřit vůz ke generální opravě motoru. Jenda byl na tuhle práci expert a těšil se vážnosti i věhlasného londýnského Old Car Club. Jenže neuměl ani slovo německy.
Ještě včera se na to setkání těšil. Ještě ráno se nemohl dočkat. Teď by se nejraději otočil na patě a vrátil se do Ovčár. Měla ho doprovázet jeho nevlastní dcera Hanka a vše překládat, ale nestihla školní autobus. Jenda musel odcestovat sám. Nebude Linkemu rozumět ani slovo. Ten nad ním bude jen kroutit hlavou: „Sir, es ist angekommen! Na ja! Sie haben mich im Stich gelassen!“
Jenda popošel dvacet metrů k italské restauraci Gracia Kafe a zadíval se na jídelní lístek. Vůbec neměl hlad, ale potřeboval se uklidnit představami chutných pokrmů. Jenže písmenka mu tančila ze strany na stranu Montyho čardáš. Celý jídelní lístek přejel odshora dolů, ale kdyby měl říct, co restaurace nabízí, nevěděl by. Možná by si vybavil ozdobně vyvedené slovíčko Willkommen v pravém horním rohu.
Zahrádka byla plná lidí. Prohlížel si bezstarostné návštěvníky a ptal se sám sebe, proč si nedokáže polední jídlo užít stejně jako oni. Každý den zhltne z papíru rybí salát se dvěma rohlíky a maže zpátky do dílny.
Protože na jídlo neměl ani pomyšlení, zíral alespoň na návštěvníky restaurace. Líbila se mu žena u prostředního stolu. Seděla sama, obědvala ledový salát s opečenou slaninou a vyťukávala do mobilu textovou zprávu. Vlasy ukrývala pod pestrobarevný šátek, kterému na slunci dominovala karmínově červená barva, ale ve stínu mohla být klidně hnědá. Na očích měla tmavé brýle a výraz v obličeji dokonale maskovala rtěnkou s fialovým odstínem. Oblečeny měla jednoduché šaty s obtížně identifikovatelným vzorem do půli stehen a na nohách boty s řemínky, které končily nad kotníky. Vkus Pařížanky, ale v gestech germánská razance. Kávu upíjela smyslně. To se Jendovi zamlouvalo nejvíc. Její pomalé, táhlé, ale přesné pohyby ruky s šálkem od úst na stůl a zpět, připomínaly mu taneční kreaci, žádný pohyb navíc. Jeho Milena do sebe kafe vždycky vyklopila jak plecháč melty na poli. To nesnášel. Raději pil kávu sám.
Kdyby trochu uměl německy, jistě by tu ženu oslovil. Pozval by ji na oběd, nebo by s ní prohodil pár slov.
Ta představa mu rozehnala žaludeční křeče.
Telefon ženě v půlce psaní zprávy zazvonil a ona do něj řekla několik německých slov. Jenda se nahnul přes nízký plůtek, aby lépe slyšel.
Koho mu ten hlas připomínal?
Znovu řekla do telefonu několik slov. Jenda skoro nedýchal.
Pak zpozorovala, jak na ni hledí. Musela ucítit jeho pohled v zádech. Otočila se a přestala mluvit. Než stihl Jenda něco říct, popadla kabelku a rychlým krokem zmizela do restaurace.
Jenda za ní jenom potichu zavolal: „Alice!“
Nejblíž sedící lidé se po něm zvědavě ohlédli. Pak přeskočil dřevěný plůtek a vběhl dovnitř, ale po ženě ani památky. Místnost byla přehledná, stěží by se někam schovala. Vzal za kliku od dveří WC s vyobrazenou holčičkou, ale tam byla jediná kabinka, ze které vyšla zavalitá žena středních let.
„No, no! Es gibt Frauen!“ vykřikla na Jendu.
„No jo! Neposer se,“ odsekl jí Jenda a dveře přibouchl.

Došel zpátky na promenádu. Nepřestával se ohlížet směrem k restauraci. Pořád marně čekal, že se ta žena vrátí a dopije studenou kávu. Zmateně se točil za tím přeludem, až málem zakopl o postaršího muže sedícího důstojně na kamenné lavičce u fontány.
„Mistr Hans Stolar?“ zeptal se muž přísně.
„Promiňte. Entschuldingen Sie bitte. Ano. To jsem já,“ vymáčkl ze sebe Jenda.
„Ich freue mich,“ zamručel stařík spokojeně a natáhl k němu svou štíhlou ruku.
Obláček dýmu z jeho viržinka se rozplynul nad olivově zeleným MGA.
Herr Linke byl na místě.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)