V přístavu jsme trochu bloudili. Sjeli jsme pod Libeňský most a minuli jsme autobazary, stanoviště vodáckého oddílu a lanový park. Poté se cesta rozdvojovala, na jednu stranu vedla písčitá cestička do zahrádkářské kolonie, druhá vedla do tmy. Tudy jsme se museli vydat.
Po levé straně jsme míjeli přístaviště luxusních hausbótů, před kterými stály i pětkové bavoráky, ale k vidění bylo i kotviště lodí méně majetných Pražanů, pro které se lodě staly nuzným bydlištěm. Hlouběji se zelenal golfový green a jeden bytový dům obehnaný vysokou zdí. Zápach z libeňské kanalizace a tlejících odpadků byl cítit všude.
Čím hlouběji jsme se nořili do nitra poloostrova, tím byla silnice horší a okolí zanedbanější. Silničku lemovaly hromady suti a další odpad, který sem načerno navážely stavební firmy.
Silnice končila rozlehlým molem, na kterém skoro nebylo kde zaparkovat. Museli jsme se vejít mezi telefonní budku a skelet nákladního vozu V3S.
 „Tak s pánem Bohem do toho,“ pokřižoval se pan Kánský a jako první stiskl kliku dveří.
„To auto tady přece nemůžeme nechat,“ řekl jsem starostlivě.
„Za tu chvíli ho snad nikdo neukradne, ne?“
Z kufru vyndal silné svítilny pro chvíli, kdy už nebude vidět vůbec nic.
Marně jsem si lámal hlavu nad tím, proč policie nedá na začátek cesty závoru, aby se tady alespoň nehromadilo tolik haraburdí, ale pak mi došlo, že by to nemělo smysl. Někdo by ji rozmontoval a odvezl do sběru.
Z jedné odstavené budky dolovali dva muži neurčitého věku podélnou kovovou desku, na kterou se usazoval telefonní přístroj. Nevnímali nás, byli cele zaměstnáni svou prací. Zájem o nás projevovala jiná skupina mužů. Vykukovali z křoví, kde byly složeny tovární stroje. Nevypadali jako typičtí bezdomovci. Podobali se levné námezdní síle ze zemí bývalého Sovětského svazu. Bylo těžké odhadnout jejich úmysly. Kromě potahování z cigaret nevyvíjeli žádnou činnost. Mohlo by se zdát, že na něco čekali, ale tady se ničeho dočkat nemohli.
Byli jsme s Kánským moc rádi, že nejdeme přímo k nim.
Postupovali jsme pomalu kolem vody a sledovali jsme vraky lodí. Mezi některými byly vybudovány důmyslné lávky a přechody, což dokazovalo, že ty zachovalejší slouží jako obydlí. Pohled to byl fascinující, ale zároveň skličující.
„Víme, jak ta loď vypadá?“ ptal jsem se Kánského.
„Kovově modrá.“
„To jsou tady všechny,“ konstatoval jsem skepticky. „A její jméno?“
„Nevím,“ pokrčil Kánský rameny. „Asi žádný jméno neměla.“
Zakroutil jsem hlavou nad naší naivitou. Domnívali jsme se, že můžeme najít na smetišti malý předmět, který známe jenom z vyprávění.
„Počkej, teď si vzpomínám, že měla po obou stranách takové čmáranice, co jsou v metru.“
„Graffiti?“
„Ano, graffiti!“
„Tak s tím už se dá něco dělat,“ zaradoval jsem se, přestože jsem zatím takovou loď neviděl. „Zeptáme se.“
Přišli jsme k místu, kde se muž v zeleném vaťáku pokoušel vyrvat kovového šneka z lanoví jedné lodi a druhý vyléval plechovým kýblem z té kocábky vodu.
Na Kánského pozdravení ani jeden neodpověděl. Vyndal jsem z náprsní kapsy padesátikorunu a položil jsem ji na okraj lodi.
„Potřebujeme něco vědět,“ řekl jsem.
Blíže stojící muž zasunul minci do kapsy.
„Kotví tady loď, která má na sobě graffiti?“
„Co?“ zahuhlal muž.
„Takový křiklavý čmáranice, který nejdou přečíst. Mají spousty barev a tak.“
Chlapík dál pokračoval v dolování kovové součástky.
„Ten muž je asi postižený,“ řekl Kánský skepticky.
„Ale není.“
Položil jsem před něho dvě kulaté dvacetikoruny. Koukal na ně, ale neřekl nic.
„Ty jsi drahej,“ řekl jsem naštvaně a podal jsem mu ještě jednu kovovou padesátikorunu. „Ale víc ti nedám, tak vyprávěj.“
Muž shrábl peníze a ukázal šikmo od nás, kde stály dvě statné vrby.
„To nestačí!“ křikl jsem na něj. „Kde přesně?“
„Třetí od břehu. U padlýho stromu.“
Zdálo se mi, že si vymýšlí. Tím směrem totiž nebylo dobře vidět, takže jeho tvrzení nešlo ověřit. „Co kdybys nás tam dovedl?“
„Ne.“
„Za dvě kila?“ ukázal jsem světle hnědou bankovkou.
Zálibně se na ni podíval, ale nakonec svůj odmítavý postoj zopakoval. „To je Džungiho!“
Šli jsme hlouběji do zátoky a s každým dalším metrem byly naše kroky méně jisté a méně bezpečné. Vody už zde bylo opravdu málo a střídalo ji kalné bahno. Na palubách leželo hnijící listí z okolních stromů. Zpočátku pevné betonové molo se měnilo v úzký drolící se chodníček. Museli jsme překračovat spoustu harampádí, které zlatokopové vyhazovali z lodí a nechávali ležet na molu. Měl jsem pocit, že lezeme do chřtánu industriální příšery, která nás spolkne a už nikdy nevyplivne. Zjevně jsme si koledovali o malér.
„Jenda by se nám velice hodil,“ řekl pan Kánský.
„Nevrátíme se?“ zeptal jsem se. „Že bychom sem šli zítra přes den.“
Zastavili jsme se. Kánský to zvažoval.
„Zase když už jsme tady…“ namítl. Vracet se mu evidentně nechtělo.
„Dobře, jak myslíte.“ Bral jsem to tak, že jsem nám oběma dal šanci.
„Tak pojďme rychle,“ pobídl jsem ho, protože už jsem to chtěl mít co nejrychleji za sebou.
Poslední metry na molu už cestička skoro nebyla vidět, museli jsme dělat dlouhé kroky, abychom se nezamotali do spadlých větví.
Hausbót jsme našli celkem snadno. Skutečně byl třetí od břehu. Dojít k němu se dalo celkem snadno po lávce, která spojovala dva plovoucí přístřešky.
Loď měla viditelná graffiti na boku, ale zdála se lehce nakloněná na jednu stranu.
Poblíž nikdo nebyl, tak jsme neváhali a přeběhli jsme po lávce k němu. Hausbót byl v pokročilém stavu rozkladu. Dveře do podpalubí byly vylomeny a visely na jediném pantu. Když jsme je otevřeli, hrozivě zavrzaly. Omráčil nás zatuchlý odér.
„Ježíš Maria!“ ulevil si Kánský.
„Alespoň máme jistotu, že nikomu nelezeme do kutlochu,“ řekl jsem.
Dolů vedly dřevěné schody. Poslední tři už vězely pod vodou. Museli jsme do vody vstoupit. Kánský mě obešel a sešel dolů jako první.
Byla tam naprostá tma, jediné světlo vykreslovaly kužele z našich baterek. Na hladině plavala mrtvá kočka.
Kánský vyndal kapesník a přiložil si ho na ústa. Zápach byl tak silný, že jsme přestali mluvit.
„Jak to může bejt hluboký?“ posuňkoval pan Kánský. Vodu už měl po kolena a nebylo jasné, jak hluboko bude muset ještě sestoupit.
Naštěstí byl pod ním už jenom jeden schod. Bázlivě jsem sestoupil za ním. Šoupali jsme nohama krůček po krůčku a dělali jsme do naplaveného bahna hluboké stopy. Kánský v kalné vodě o něco zakopl. Na poslední chvíli jsem ho zachytil.
„Něco měkkýho leží na dně!“ vykřikl polekaně Kánský a já jsem se snažil nemyslet na to, co by to mohlo být. Stáli jsme bezradně uprostřed hausbótu a baterkami jsme opisovali po stěnách zbrklé elipsy.