V autě se mi podařilo usnout, takže se mi cesta nezdála tak dlouhá.
„Hele, a nepomohl by ti Zalehla, přece jenom je to kamarád ze starejch časů a teď je u nich?“ zeptal se Jenda, když jsem se za Budějovicemi probudil.
Uvědomil jsem si, že jsem mu ještě nevyprávěl, jak mě tenhle služebník vlasti přemlouval k podvodu.
A pak mi to došlo. Zalehla musel mít nějaké indicie, že se mě někdo bude snažit zastrašit. Říkal jasně, že až budu v problémech, nemám za ním chodit. Musel tušit, co se chystá.
Pak jsem znovu krátce upadl do dřímoty a vzbudilo mě až odepnutí Jendova bezpečnostního pásu.
„To byl fofr,“ zhodnotil jsem.
Na vozíku se k nám dohrkal pan Stolař. Zabušil hůlkou na kapotu auta.
„Kde seš? Od rána tady máš zákazníky.“
Jenda ho odbyl mávnutím ruky. „Zase si vymejšlí! Nikdo tady nebyl.“
„Jestli si myslíš, že si takhle vybuduješ prosperující firmu, tak na to zapomeň!“ spílal mu přes zavřená okna. Jeho hlas k nám doléhal okapovitě prázdný. Ještě rozespalý, hleděl jsem na něj v němém úžasu. Připadal mi jak retardovaný skřet v dekadentním kabaretu.
„Tohle mám teď doma pořád, buď hudruje Milena, nebo tenhle starej blázen,“ svěřil se mi Jenda.
„Třeba má strach o tvou budoucnost.“
„Houby! O svou budoucnost má strach! Bojí se, co s ním bude po rozvodu.“
„Jakým rozvodu?“
Jenda se zarazil. „To jsem ti neříkal?“
„O rozvodu jsi neříkal nic.“
„Tak už to víš.“
„A hodí se, abych u vás bydlel?“
„Hodí, aspoň to dusno trochu rozředíš.“
„Tak lezte ven, co tam sedíte jak dva teplouši?“ nadával zvenku pan Stolař.
Sledovali jsme ho ve zpětném zrcátku, jak objíždí na svém vozíku automobil a zkouší jednu kliku za druhou.
„Je na tom čím dál hůř,“ posteskl si Jenda.
„Nezdá se mi, teď je docela čilej. Už to auto objel asi vosumkrát,“ konstatoval jsem.
Jenda ironii v hlase přeslechl. „To se ti jenom zdá.“
Rysy v obličeji pana Stolaře se opravdu změnily. Oči propadly a zakrývaly je velké tmavé kruhy. I tak z nich prosakovala koncentrovaná zloba.
„Tak jdeme, ne?“ zeptal jsem se.
„Počkej, ještě tohle,“ pronesl Jenda a podrbal se na špatně oholené tváři. „Miluška ten rozvod těžce nese.“
„Aha.“
„Já už s ní bejt nemůžu. Podvedla mě, a navíc se stala ta věc včera, o který ti chci říct pak v klidu. Takže já už s ní ani bejt nemůžu.“
 „Jseš rozhodnutej na beton?“
„Úplně na beton.“
„Tak lezte! Mám tady čekat do setmění!?“ připomněl se Stolař a rytmicky tloukl hůlkou na víko od motoru.
„To je magor…“ zašeptal jsem pro sebe.
Měl jsem tvář pana Stolaře pár centimetrů od své, dělila nás skleněná výplň, ale jak do ní tloukl kostěnou rukou, měl jsem strach, že se vysype.
„Tebe se to nijak nedotkne, budeš bydlet samostatně přes dvůr v apartmánu. Ušetříme tě toho všeho,“ uklidňoval mě Jenda.
Vystoupili jsme z auta.
„Á, pan Denk. To jsem si mohl myslet, že když se Jenda někde toulá, máš v tom prsty ty!“
„Potřeboval jsem s něčím pomoct,“ bránil jsem se.
„To mu neříkej!“ mávl rukou Jenda. „Stolařovi přece nikomu nepomáhaj,“ dodal ironicky. „A ty toho nech, táto! Radim byl ve špitále, je nemocnej, bude se tu pár dní kurírovat.“
„A co já, Jendo? Co já? Já jsem snad úplně zdravej? Taky jsem marod, a nikdo mi nepomáhá. Nikdo se o mě nezajímá, ale Denkovi, tomu pomůžeš!“
„Nerouhej se! Lítáme tady kolem tebe od rána do večera, ale když nic neděláš, nebereš léky, necvičíš, tak je ti to pendrek platný!“
„Kecy! Kecy!“
Jenda se strašně rozzlobil. Nesnášel nevděk svého otce. „Neser mě, táto!“
Dovedl mě přes dvůr k rozestavěnému dvoupatrovému křídlu, které bylo nalepeno na stodole, v níž Jenda budoval své muzeum.
„Nelekni se, bejvaly tu kůlny a prasečák, ale nechal jsem jenom obvodové zdivo, jinak je všechno udělané nově. Nahoře byla docela prostorná půda, tak jsem tam zbudoval ještě jeden byt. Dole jsou dva apartmány pro rodiny s dětma. Na tu fasádu nekoukej, ještě ji dodělám.“
Na fasádu jsem nekoukal, ale stejně jsem nechápal, jak mohl tohle Jenda stihnout za tak krátký čas. Vešli jsme do spodní části přístavby, kde byl cítit malbit po čerstvém vymalování. Jenda otevřel okna. „Milena tu pořád zavírá, jako kdyby nám sem měl někdo vlízt!“
Podkroví bylo téměř kompletně vybavené. Jedna místnost byla zařízena jako ložnice s dvěma postelemi a obyčejnou skříní, vedle obývák s kuchyňským koutem. Polstrovaná sedačka, konferenční stolek a na zdi televize. Nezapojená. V kuchyni sice nebylo skoro žádné nádobí, ale nechyběla myčka, mrazák a lednička.
„To je neuvěřitelný. Kdes na to vzal peníze?“ udivilo mě.
„Dluhy. A spousta práce, čtyři roky jsem neměl dovolenou.“
„Máš dluhy?“ překvapilo mě.
„No, něco dlužím.“
„Co s tím vším uděláš po rozvodu?“
Pokrčil rameny. „Asi se to prodá a peníze si rozdělíme,“ odpověděl klidně.
„A kam půjdeš?“
„Něco si tady v okolí koupím. Něco malýho.“
„Máš nějakou ženskou.“
„Ne.“
„Tak proč se rozvádíš?“
„Podváděla mě.“
„Třeba jsi na ni neměl čas.“
Jenda o tom chvíli přemýšlel. Pak zamáčkl plastovou lištu nad obklady z dlaždiček. „Udělal jsem to blbě. Budu to muset předělat.“ Narovnal se v zádech. „Večer tě vezmu někam, kde zažiješ faktickej zázrak.“
„Nemám něco ukuchtit, když ti Milena nevaří?“ napadlo mě.
„Musím zpátky do dílny, mám tam takovej traktůrek, pakárna za pár stovek, ale dobrej klient.“
Podívali jsme se oknem do dvora, kde Milena šmejdila kolem Jendova Mustangu.
„Nebude jí vadit, že jsem tady?“
„Bude jí to vadit.“