Alice v oblacích/Poprask v zemi indiánů

Oldřich Janeba

(12)

Rozhodl jsem se pořídit si kopii všech dokumentů, které se vázaly k Höflichově vile, abych se nedostal do problémů v případě jejich zcizení. Už jsem měl jenom dva dny na teoretickou přípravu, pak mě čekala tříměsíční intenzivní práce. Kopírovat jsem chodil do Jungmannovy ulice, kde se v zaplivaném dvoře dal pořídit nejlevnější a nejkvalitnější xerox v celé Praze. Předal jsem jim své dokumenty a posadil jsem se do protější internetové kavárny. Nepotřeboval jsem nic hledat na internetu, protože jsem ho měl doma puštěný od rána do večera, ale bližší kavárnu jsem nenašel. Objednal jsem si kafe a koukal jsem přes výlohu do ulice.
Vyrušila mě postarší excentricky vyhlížející dáma. Měla obrovský barevný klobouk, batikované šaty a místo kabelky sportovní batoh. „Prosím vás, je zde volno?“
Celá kavárna byla prázdná. Proč zrovna tady?
„Není!“
„Jsem Škodová,“ představila se. „A vy jste Radim Denk, že?“
„Co potřebujete?“
„Nechci vás rušit ve vašem rozjímání. Čekáte někoho?“
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem opatrně.
„Tak já si jenom na chvilku přisednu.“
Sundal jsem sako z prázdné židle a žena se na ní usadila.
„Odkud mě znáte?“ zajímalo mě.
„Z fotografie a z vyprávění. Vy mě znát nemůžete, ale já vás znám velmi dobře. Jsem rodinná přítelkyně Sylvy Kajetánové.“
Zbystřil jsem.
„Prodávám tady v antikvariátu a vídám vás tudy chodit poměrně často, ale až dnes se mi podařilo vás oslovit.“
„Co mi chcete?“
Zamyslela se. „Chci vám sdělit informaci, kterou byste měl vědět.“
„Doufám, že se to netýká Sylvy?“ zeptal jsem se výhružně.
„Týká se to hlavně vás, ale i Sylvy, to připouštím, a než se začnete bouřit, měl byste mě vyslechnout. Jsem přece jen asi o třicet let starší než vy.“
„Mé vychování, paní Škodová, nesouvisí s tím, že už nechci o Sylvě nic slyšet,“ bránil jsem se.
„Ani nemusíte. Jen si nechte něco vysvětlit. Bude to stát za to.“
„Ne!“ řekl jsem rezolutně a zavolal jsem na obsluhu kavárny. „Budu platit!“
„Radime, stejně vám to celých deset let vrtá v hlavě, tak si to poslechněte, ať vás to netrápí dalších deset let. Roky vám utíkají. Já znám Sylvu od jejích jedenácti let.“
„Musím jít. Mám naproti hotovou zakázku,“ vyhlížel jsem, kdy se obsluha uráčí přijít.
„Sylvin otec byl emeritní profesor Jeroným Kajetán a v roce sedmdesát osm, když bylo Sylvě devět let, podepsal Chartu 77. Následovalo vyhození ze zaměstnání, výslechy, perzekuce a vše vyústilo ve veliké neštěstí,“ vyprávěla mi Škodová téměř na odchodu.
Vzpomněl jsem si, co mi Stejsy říkala o svém otci, že se připletl do hospodské rvačky a na následky zranění zemřel. Že byl signatářem Charty 77, jsem nevěděl.
Dívka mi přinesla účet. Začal jsem hledat peníze.
„Prý to byla opilecká strkanice. Později se ukázalo, že se nejednalo o náhodu, ale cílený konflikt, který vyprovokovali příslušníci StB.“
Zjistil jsem, že nemám hotovost. „Můžu zaplatit kartou?“
„Ne,“ zašklebila se obsluhující dívka.
„Já to za vás zaplatím.“
„Neexistuje!“
„Posaďte se, Radime, a vyslechněte si to do konce.“
„Mám přijít později?“ zeptala se barmanka.
„Ano,“ odpověděla Škodová. „Její matka Adriana byla bez zaměstnání, bez prostředků, StB jí vyhrožovala, že jí vezme děti, a ona se z toho psychicky zhroutila. Sylviny starší sestry Jana a Alena směly jít ke mně, bylo jim dvanáct a deset, ale Sylvu, nejmladší z nich, mi do náhradní péče nedali...“
Sebevědomý vodopád slov té ženy pojednou ztichl. Teď byla vhodná chvíle odejít, ale už jsem to nedokázal.
„Šla do diagnostického ústavu v Běchovcích… Okamžitě jsme proti tomu protestovali, získali jsme podporu u Červeného kříže, ale než se zjednala náprava, uteklo dlouhých sedm měsíců.“
„Proč mi to říkáte?“
Škodová se na mě podívala trochu příkře. „Když se Sylva vrátila ke své matce, odmítala mluvit o tom, jaké to tam bylo. Navštívit jsme ji směli pouze dvakrát za celou dobu, takže jsme neměli prakticky žádné zprávy o tom, co se tam děje. Byli jsme hlavně rádi, že můžeme zase žít jako rodina.“
 „Co se tam stalo?“
Škodová začala mluvit tak tiše, že se její hlas v prázdné kavárně skoro ztrácel. „Sylva se změnila. Byla to vždycky veselá holka, najednou byla ostražitá, nedůvěřivá a nechtěla nikdy zůstávat o samotě s cizími lidmi.“
„To nemuselo znamenat nic strašného,“ oponoval jsem.
„Nemuselo, ale znamenalo. Po roce osmdesát devět jsem pracovala na ministerstvu vnitra jako archivářka a podívala jsem se na spis, který tam byl veden na mého švagra, profesora Kajetána. Tam se potvrdily mé domněnky, že nebyl zabit, ale zavražděn. Tehdy nebyly digitální fotoaparáty, takže jsem si nemohla od těch dokumentů udělat kopie. Když jsem požádala o jejich získání oficiální cestou, nešlo to. Nakonec jsem získala jenom torzo těch spisů.“
Škodová zvedla slaměný klobouk a použila ho jako clonu, kterou oddělila naše intimní vyprávění od zbytku kavárny.
„U těch papírů byl odkaz na jiný spis, který se týkal ředitele toho diagnostického ústavu Bedřicha Honajzla. Měli o něm důvěrné informace, že má pedofilní sklony se sadistickým zaměřením.“
„Mluvíte o řediteli dětského domova?“
„Ano. Byly u toho nějaké zrnité fotografie a svědectví dvou dívek z ústavu. StB je stopila, a výměnou za naprostou oddanost to zametla pod stůl. Honajzl byl pak ředitelem ústavu až do roku devadesát. Navíc se zdá, že i další ošetřovatelé, kterými se obklopil, měli tuto deviaci.“
„Co dělá dnes?“
 „Má Alzhaimera. Je nesvéprávný.“
„A co Sylva?“
„No právě. Ptala jsem se jí, jestli ze strany těch lidí nezažila nějaké příkoří, abych tak řekla... Velmi důrazně mi sdělila, že nikoliv. Až mnohem později za mnou sama přišla a řekla, že ano, vyprávěla mi o tom celou noc. Byla to pro mě nejdelší noc v mém životě. Sylva měla potřebu mi všechno odvyprávět do nejmenších detailů, aby se toho zbavila, ale já jsem z toho týden zvracela, pořád to budu mít před očima.“
„Takže Sylva byla sexuálně zneužívaná?“
„Ano.“
Podíval jsem se do Jungmannovy ulice, kterou skrápěly kapky deště. „Tak to je smutné, ale pořád nechápu, proč mi to říkáte?“
Škodová se zvedla ze židle a položila na stůl stokorunovou bankovku. „Vy víte, proč vám to říkám.“